BarboraLundgren—Světlovrukou
Česká fotografka si podmaňuje still life pro Burberry, Dior i Moser. O tom, proč nesleví z nároků, o lásce ke sklu i k analogu.
Žije v Londýně a v Praze, fotí pro Burberry, Dior i české sklárny Moser a Lasvit. Přiznává, že prorazit v Londýně je náročné, přesto odmítá slevovat z nároků – ať už jde o rozpočet na produkci nebo svobodu v editorialu.
Žijete a pracujete na dvou místech – v Londýně a v Praze. Jak se tato dvě prostředí promítají do vaší tvorby?
Hlavní rozdíl byl asi v budgetu focení. V Praze jsem měla vždycky někde vzadu v hlavě, že to musí stát co nejméně, kdežto v Londýně jsou tyto věci normální a počítá se s nimi dopředu. V poslední době jsem se rozhodla z nároků neslevovat ani v Praze. Pokud se projekt do rozpočtu nevejde, zakázku nedělám, protože to má vždycky vliv na výsledek.
Co pro vás osobně znamená být součástí české designérské scény?
Nominace na CGD mě letos opravdu překvapila, stejně jako minulý rok. Pohybuji se tak trochu mimo designerské a umělecké okruhy, moje zakázky jsou spíše komerčního typu. O to větší překvapení a radost pro mě bylo vidět svou nominaci. Rozhodně je to potvrzení toho, že jdu správným směrem.
Jak obtížné bylo prorazit na zahraniční scéně?
Velmi. Neřekla bych, že se mi to ještě úplně povedlo – zatím mám dveře tak napůl otevřené. U nás v Česku si vůbec nedokážeme představit, jak těžké to může být. Přísun šikovných a talentovaných lidí je tu nikdy nekončící a ačkoli je Londýn mnohonásobně větší město, ve finále o příležitostech rozhoduje jen hrstka lidí.
Editorialy jsou pro mě svěží vítr v záplavě komerčních zakázek. Poskytují svobodu umělecky se vyjádřit a dát fotografii svůj rukopis.
Jak je náročné v česko-britském prostředí najít si tým?
Najít si tým je vždycky běh na dlouhou trať a radím každému fotografovi, aby si ten svůj spolehlivý tým, jakmile ho najde, hýčkal a dobře se o něj staral. Asistenti a stylisti jsou extrémně důležitou součástí procesu. Dobrý stylista za mě odvede polovinu práce a finální fotografie je výsledkem spolupráce nás obou. V Česku spolupracuji skoro výhradně s nejlepší českou stylistkou Klárou Tománkovou.
Vnímáte ve své tvorbě nějakou změnu stylu nebo trend?
Je hrozně těžké nepodléhat trendům, když je člověk vidí všude kolem sebe. Snažím se si to ale uvědomovat a používat je vědomě. Obecně vnímám mezi fotografy v Londýně trend návratu ke kořenům fotografie a větší důraz na ruční práci v postprodukci – práci s filmem, vyvolávání a tisk. Mám pocit, že se moje práce posouvá k více „analogovému“ looku.
Máte nějaký konkrétní materiál, který fotíte ráda?
Můj nejoblíbenější materiál je sklo. Nemůžu si pomoct, stále se k němu vracím. Pro spoustu fotografů je sklo noční můrou, ale pro mě je to výzva – a to já mám ráda. Mám obrovskou úctu ke sklářům, designérům skla i k řemeslu jako takovému. Moje nejoblíbenější spolupráce u nás v posledních letech vznikly například s Lasvitem a Moserem.
